Starala se o coworky v Barceloně a teď velí Clubcu. „Jsou si podobné,“ říká Adriana
Svoboda, chuť zkoušet něco nového, potkávat nové lidí. To jsou důvody, proč člověk zamíří do coworku. A to jsou vlastně i důvody, proč do nich zamířila i naše manažerka Adriana Sniegonová. Přesně tohle má totiž v krvi.
Před jedenácti lety odešla hned po střední škole z rodného Třince do Španělska, kde se nakonec právě o provoz coworků starala. Zpět do Česka si tak přivezla spoustu zkušeností, které sbírala postupně podobně jako podnikatelé, kteří se dnes v Clubcu usazují.
[postbanner id=“4948″]
„Když jsem končila školu, úplně jsem se zamilovala do Barcelony a chtěla jsem tam zkusit žít. Nic mi tehdy nebránilo, tak jsem šla,“ vzpomíná Adriana, která se původně chtěla naučit jazyk a zůstat třeba na jeden rok. S tou jedničkou se jí to povedlo, jen to nakonec bylo číslo se dvěma jedničkami. „Já dodnes i přemýšlím ve španělštině,“ směje se.
Jako v restauraci
Podobně jako spousta jiných začínala i ona v pohostinství jako číšnice. Pak se posunula na pozici manažerky podniku a nakonec se takhle starala o tři různé restaurace. „Je to život pořád na nohách, člověk nespí, nemá rozvrh a musí dobře vycházet s lidmi, což je všechno dohromady náročné na psychiku i fyzicky. Mně to ale vyhovuje, nemohla bych mít práci, kde bych jenom celý den seděla za počítačem,“ vypočítává Adriana. Mluví v první řadě o práci v gastronomii, ale pak uznává, že totéž vlastně platí i pro sdílené kanceláře, jako je Clubco. Také proto do nich nakonec v Barceloně přesídlila.
Nastoupila do coworku s názvem Monday, který začínal podobně jako Clubco s jednou pobočkou, ale rozrostl se až na tři. Právě třetí pobočka byla Adrianina domovská – shodou okolností i úplně stejně velká jako Clubco – 2000 metrů čtverečních s asi 220 místy. „Práce pro cowork pro mě znamenala vytáhnout si to lepší z gastronomie a dostat k tomu hodně navíc. Taky jsem byla pořád mezi lidmi a na nohách, ale k tomu jsem pořádala akce a mohla si s členy vytvořit vztah. Netrávili jsme spolu všechen čas, takže nevznikala ponorka, ale zároveň jsme se poznali natolik, abychom spolu někam vyráželi třeba i o víkendech a mimo práci,“ líčí nadšeně Adriana. Je znát, že přesně tohle je její svět.
V Barceloně tehdy Monday působilo na třech místech s úplně odlišnou atmosférou – jedna pobočka sídlila v centru města, druhá u pláže a třetí ve vile v kopcích nad městem. Adriana různě pracovala ve všech třech, až nakonec i provoz všech tří vedla. A po roce a půl práce ve Španělsku a několika měsících v Brně říká, že lidé se možná trochu liší náturou a tím, jak jsou na práci v coworku zvyklí, ale vlastně se v nich potkávají podobné typy firem a vytváří podobně milou a tvůrčí atmosféru. „V Clubcu dnes máme designéry nábytku a vývojáře her, IT právníky nebo fitness trenéry. Vývojáře her jsme měli i v Barceloně, k tomu tam rozjížděla byznys firma, která prodávala speciální typy květin přes internet nebo u nás začínala služba sdílení aut podobná HoppyGo,“ vypočítává manažerka s tím, že typický člen coworku zkrátka neexistuje. To spíš typická povaha – je to někdo, kdo se chce učit, pracovat na sobě, nasávat nové informace a sdílet.
Zpět do Česka se Adriana vrátila částečně kvůli covidu, ale hlavně kvůli tomu, že už si zkrátka řekla, že je na návrat domů čas. A možnost pracovat v Clubcu bylo přesně to, co jí sedlo do života. Prostředí sdílených kanceláří a zmiňovaného typu lidí by se jí podle vlastních slov opouštělo těžko. Tak teď se vší touhle zkušeností plánuje, co všechno se bude dít v Clubcu, jen co to covid trochu víc dovolí. Těšit se všichni můžou minimálně na sérii přednášek a workshopů a k pravidelné józe přibydou i další aktivity.
